Vraždy Flobertkou :(

 

VRAŽDY FLOBERTKOU

Rok 1936 začal pro obyvatele Roudnice nad Labem vskutku tragicky - neznámý pachatel se totiž pokusil zavraždit dve ženy.

 

Ružena Jebavá, trináctiletá školacka s nápadne vyvinutým poprsím, šla 14. ledna kolem 13. hodiny se svou prítelkyní ze školy. Poblíž silnicní križovatky se zastavily u príkopu, aby si Ružena mohla upravit špatne dovrenou aktovku. V jinak liduprázdné krajine si všimly mladíka na bicyklu, který se blížil jejich smerem. Práve když dívky znovu vykrocily, Jebavá o nekolik metru vpredu, cyklista je dohonil. Zmírnil rychlost jízdy a aniž by co promluvil, vytáhl z kapsy pistoli, nasadil ji Jebavé na levou lopatku a vystřelil.

Pak ujel zhruba deset metru, otocil kolo. vrátil se k Jebavé a řekl jí: „Tady to máš!"

 

Postrelená školačka přežila jen zázrakem, když flobertkový projektil těsně minul srdeční sval.

 

23. ledna se vracela z nemocnice z návštevy ochorelého manžela 26 letá Zdenka Drobná, matka dvou detí. Na okresní silnici míjela cyklistu, který opravoval svuj stroj. Krátce na to ji muž dojel a strcil do ní tak hrube, až Drobná spadla do príkopu. Muž zustal nad ní rozkrocmo stát, nadával jí do sviní a ceckatých devek. Napadená rychle vstala a snažila se odejít. Násilník nasedl na kolo po chvíli ji dohonil a vytáhl z kapsy kabátu střelnou zbran, kterou žene nasadil přímo na srdce. Drobná mu duchapřítomne srazila ruku, takže výstrel ji zasáhl do břicha. O pomoc křičící žena utekla do polí. Spílající surovec ji zprvu pronásledoval - „Ty daleko neuteceš!" - pak se ale vrátil na silnici ke svému kolu.

 

Jak referují noviny, Zdenku Drobnou hospitalizovali vedle pokoje, kde ležel její manžel, soucitní lidé se prý postarali o opuštená dítka.

 

Cetnická pátracka konstatovala, že pachatel musel místa svých útoku dobre znát. Pokaždé zvolil nejlepší smer úniku, vybral si i správnou dobu s malou frekvencí silnicního provozu. Proto zacali cetníci nejprve s pátráním v okolí obou činu. ve ctvrti zvané Na Židech.

 

Okruh šetrení postupne rostl, bylo vyslechnuto 612 svedku a provedeno 83 konfrontací. Proverka se týkala také domu v Havlíckove ulici cp. 206. kde žila vdova Štepánková se svým 25 letým synem. Rodina patřila k místním lepším, zesnulý manžel a otec byl inženýrem chemie a pusobil jako kontrolor v nedalekém cukrovaru.

 

Julie Štepánková pracovala coby ucitelka, tuto profesi s ní sdíleli i její starší syn a dcera, služebne umístení na Slovensku.

 

Nejmladší Štepánek, Svatoslav, nemel dobrou povest. Už jako malý hoch jevil ve své povaze úchylné sklony, když napríklad házel detem do vlasu horící sirky nebo své vrstevníky bezduvodne tloukl kladívkem pres prsty. Vedelo se také, že sadisticky týrá ke smrti zvírata, na která nastražil v zahrade oka. Chycenou žábu zas rozrezal nožem. Snažil se vloudit na dívcí záchody. Spolužacky štípal do ramen nebo do nohou a když plakaly, mel z toho radost. Narodil se jako nedonesený, byl vždy slabší konstituce. Prodelal zápal mozkových blan. Ve škole príliš neprospíval, težce chápal učivo, podarilo se mu však absolvovat celou obecnou i meštanskou školu. Vyucil se zahradníkem, ale vetšinu roku byl nezamestnaný.

 

Otec ho trestal za každou malickost, ale máti Štepánková, snad proto, že se narodil ze svých sourozencu nejmladší a tak chudoucký, chránila svého Svátu pred celým svetem.

 

Když mu v roce 1930 hrozilo stíhání pro krádež, odvezla ho do Prahy ke známému psychiatrovi. Ten sice vystavil dobrozdání o polehcujících okolnostech, ústne však doporučil taky ústavní lécbu. O té ovšem nechtela Štepánková ani slyšet.

 

Popis strílejícího násilníka odpovídal Svatoslavovi jen cástecné. Mel sice tvár poznamenanou neštovicemi, křivil levý ústní koutek smerem dolu, Jebavá a Drobná však hovorily o blondákovi - kdežto mladý Štepánek byl černovlasý.

 

Nesouhlasila ani podoba bicyklu. Navíc mu matka poskytovala alibi - v dobe obou vražedných pokusu prý ležel syn nemocný s chripkou, což potvrdili i nekterí sousedé.

 

Suma sumárum: vyšetrující četníci šli o dum dál.

 

V pátek 3. dubna 1936 odjela Julie Štepánková za dcerou Dobroslavou na Slovensko. Dodejme, že se v Modré u Bratislavy zdržela mnohem déle, než predpokládala. Onemocnela, dokonce se musela podrobit operaci a teprve 16. kvetna byla propuštena k dceri do domácího ošetrování.

 

Syn Svatoslav tak zustal nekolik týdnu doma sám. Mel od matky malou financní hotovost, ostatne víc nepotreboval. Bylo o nem známo, že do hostincu nechodí, nekourí ani nepije. Celý jeho samotárský svet predstavoval zahradnický altán s dílnickou, kde mel své náradí srovnáno v pedantickém porádku.

 

Od nedele 5. dubna pulzovala Roudnice další chmurnou senzaci, nebot pri roznášce mléka záhadné zmizela telnatá mlékarka Trísková. Cetníci sledovali její trasu, dum od domu... až skoncili u Štepánku.

 

Zde, mezi šestou až sedmou hodinou ranní, byl zjišten poslední ženin výskyt na obvyklé ceste za zákazníky. Mladý Štepánek klidne potvrdil, že taky jemu donesla Trísková mléko - on však ješte spal a vubec ji nevidel. Samozrejme že cetníci by se s touto výpovedí jen tak nespokojili. Zakrátko ovšem hovorili s manželem Trískové, který je upozornil, že pohrešovaná mlékarka mluvila údajné se sousedkou ješte kolem deváté hodiny ranní na roudnickém námestí. Pozornost pátracích orgánu se tedy prenesla jinam, aniž by to ovšem vedlo k vypátrání dalšího osudu 41 leté Františky Trískové nebo k objevení jejího tela.

 

Po case se v Roudnici zacalo hovorit, že mlékarka nejspíš spáchala sebevraždu utopením v blízkém Labi, jehož proud byl na jare silný a mohl zanést mrtvolu buhvíkam.

 

S mlékem zacala docházet za zákazníky dcera Trískové, mimo jiné i do bytu Štepánkových. Pozdeji vzpomínala, že se jí Štepánek vyptával: „Už víte neco o matce? Nu však se s ní brzo setkáte." dodal prý s tenkým úsmevem.

 

Ješte pred svým odjezdem zarídila Štepánková u své sestry, choti roudnického knihare Štastného, aby posílali Svatoslavovi každý den obed. Ve všední den proto chodili s kastrulky do Havlíckovy ulice kniharští pomocníci, v nedeli Štepánkova sestrenice 20 letá Jirina. Její máti to nevidela ráda: „Vím, že sestra mi ríkala. že musela kvuli synovu obtežování propustit služebnou. Že prý jí mladý nadbíhal jako pravý suknickár", vypovedela pozdeji cetníkum.

 

„Proto jsem dceru nabádala, at mu jídlo postaví ve dverích, at nechodí dál a nezdržuje se tam." Když se v nedeli 17. kvetna 1936 nevracela Jirina dlouho od Štepánka domu, poslala za ní znepokojená Štastná syna. Na jeho dotaz reagoval Štepánek údivem: „Ale ona tu není! Ta už šla prece dávno domu!" Po synove návratu pockala Štastná ješte pul hodiny a pak zašla za synovcem sama.

 

Štepánek práve obedval. Znovu tvrdil, že Jirina je už dávno pryc. V tom si Štastná všimla pohozené tašky, ve které Jirina donesla obed. Prudce odstrcila cosi blekotajícího synovce a vydala se na ráznou prohlídku trípokojového bytu.

 

Nedošla daleko. Z kuchyne se dalo projít do prádelny, kde stála vana, prekrytá prkny a plechem. Vedle vany ležel ostrý kuchynský nuž se stopami utírané krve. Když Štastná odsunula plech, uvidela ve vane, v tratolišti krve, ležet nahé telo své dcery, prikryté až po prsa pytlem. Nebohá dívka mela vyražené pravé oko, bodnou ránu v krajine srdecní a ostríhané vlasy! Zoufalá matka hodila po vrahovi plechem.

 

Štepánek utekl z domu na zahradu, z akátového kere strhl tenký provaz, který prehodil pres plot - to však byl už v jeho patách roudnický poštmistr, který mu zabránil obesit se na plote. Stejne šlo jen o demonstracní pokus sebevraždy.

 

Pri prvním výslechu Štepánek doznal, že osudného dne byl ráno v evangelickém kostele, dopoledne pak pracoval na zahrade a v dílne. Krátce pred obedem dostal nápad, aby napsal své sestre Dobroslave dopis o zavraždení Jiriny Štastných. Než zacal s dopisem, pripravil si nejprve obálku, kterou oznacil k predání Jirince Štastných. Když mel hotov druhý odstavec, donesla mu sestrenice jídlo. Nechal ji dojít ke stolu a položit na nej kastrol a hrnek s obedem. Zatímco byla dívka k nemu otocena zády, vzal z police nabitou flobertovou pistoli. Sotva se Jirina otocila, strelil ji do obliceje.

 

Obet se skácela k zemi. Výstrel bylo prý slyšet jen málo, protože Štepánek predtím schválne pustil co nejhlasiteji radioprijímac. Strela do hlavy byla smrtelná, vrah ješte dokonal dílo rovnež smrtelným bodnutím nožem do srdce obeti. Pak odnesl telo do vany, naplnené vodou, a ostríhal mrtvé dívce vlasy.

 

Na otázku, co chtel udelat s telem, odpovedel po krátkém zaváhání: „Rozrezal bych je a zakopal na zahrade."

 

Taková slova byla logicky signálem k prokopání celé zahrady domu cp. 206, od sousední parcely oddelené nepruhledným plotem z prken.

 

Už 18. kvetna bylo na podezrelém míste, plném sypké hlíny, promísené s ješte zelenou trávou, vykopáno rozrezané telo Františky Trískové, vcetne prihozené odmerky na mléko.

 

V tu chvíli mel už Štepánek za sebou doznání k pokusu vraždy na Ružene Jebavé a Zdence Drobné.

 

Po činu vždy pozměnil podobu bicyklu a pod záminkou nemoci nechodil ven. Flobertku měl půjčenou od strýce, kterému namluvil, že bude střílet po toulavých kočkách, pobíhajících po zahradě.

 

Krome pistole mel u sebe ješte sekeru, to pro prípad, že by strelná zbran selhala.

 

Pozdeji mu strýc pistoli vzal. Štepánek si však promptne koupil jinou - a práve tou strelil Trískovou do hlavy! Stalo se tak v nedeli 5. dubna asi v pul sedmé ráno. Když mlékarka nalévala mléko do nádoby, pripravené na stole, sáhl Štepánek na polici a strelil ženu z pravé strany do hlavy.

 

„Ani nehlesla a padla na zem jako podtatá," vypovedel vrah s klidem. ..Ješte ale chroptela. Aby neprišla k vedomí, vzal jsem sekeru, co byla u kamen, a nekolikrát Trískovou uhodil do hlavy." Odtáhl telo do prádelny, kde je rozrezal na jedenáct dílu. Zvláštní péci venoval odkrojení prsu v kompaktní podobe a vyríznutí pupku, obeti stáhl dále kuži z hlavy a vytvoreným otvorem ji natáhl na pravou ruku mrtvoly. Nakonec vše uložil do pytle. Pak opláchl podlahu a vytrel ji šaty zavraždené. Ocistil nuž, pilku a sekeru, umyl se, nasnídal a odešel do kostela na ranní bohoslužbu.

 

Po návratu pracoval na zahrade, kam vecer nanosil zbytky tela a uložil do prichystané jámy pro jablon. Cernici se dále zajímali, zda Štepánek nemá na svedomí i zmizení petilelého Bedricha Brožovského, který spolu s rodici bydlel v podnájmu u Štepánkových, který byl od srpna 1928 nezvestný.

 

V dobe chlapcova zmizeni nebyli jeho rodice doma. Soudilo se, že spadl bud do Labe. nebo byl unesen potulnými cikány do Polska. „Nevím, proc bych zabíjel chlapce. Neudelal jsem to." odsekl Štepánek na prímou otázku cetníku.

 

Ti ovsem behem vytrvalého prekopávání zahrady našli prázdný hrobecek, jáma podobné velikosti byla i v hlinené podlaze Štepánkovy zahradnické dílny.

 

31. kvetna 1936 se prípad znovu dostal na první stranu novin: TRETÍ VRAŽDA ROUDNICKÉHO NETVORA! Den predtím se totiž kosterní pozustatky zavraždeného dítete, vcetne strevícu, které otec Brožovský pri exhumaci „nad vší pochybnost" poznal, našly v hromade kompostu.

 

Štepánek nakonec doznal, že v nedeli 19. srpna 1928, tehdy jen šestnáctiletý, utloukl ze zlosti malého Brožovského kladivem. Mrtvolku pak skrýval postupne na trech místech. Není nezajímavé, že ke všem trem vraždám došlo pokaždé v nedeli.

 

O deviantove psychice hodne vypovídala stena nad pracovním stolem v dílne, kde viselo množství obrázku žen s výrazným nebo obnaženým poprsím. K nekterým pricinil vlastní rukou poznámky „Ty jsi ona" nebo „Tebe já zachráním".

 

Lékari, kterí zkoumali vrahuv duševní stav, oznacili Štepánka jako cloveka mdlého rozumu, sadisticky a fetišisticky založeného. Jeho slabostí byla ženská nadra. Nejenže vystrihoval obrázky z casopisu ci objednávaných publikací o pestení dámských nader. Zaobíral se jimi ve svých predstavách takrka neustále, vždy se sadistickým podtextem.

 

„Trísková mela velké prsy, také bradavky mela dosti velké, byl jsem zvedavý, jak prsy vypadají uvnitr. Také Jirine Štastných jsem je chtel urezati, abych se dozvedel, jak vypadají prsy mladé ženy."

 

V srpnu 1935 bodl dokonce Štepánek sám sebe do prsní bradavky. Zakrvácený obvaz povesil spolecne s obšírným dopisem doplneným obrázky, adresovaným P. T. CETNICTVU V ROUDNICI N/L. na strom u silnice do mesta. Dopis obsahoval fingované doznání mladé dívky, která byla surove znásilnena:

 

„Jsem dívka necelých šestnáct a pul let stará a již jsem tolik zkusila. Já, která jsem se nechtela koupati ve spolecnosti jiných detí, tak jsem se stydela, a najednou jsem v bezvedomí zbita, zkrvácena a úplne nahá u cesty." Mladá žena, aspon ve Štepánkové fantazii, porodila na hrbitove nechtené díte (,,slehla jsem roztomilou devenku"), nebyla vsak schopna je kojit. „Díte proto chradlo a ackoliv jsem pro neho zkusila strašné bolesti, musela jsem mu zachrániti muka a též i sobe zachrániti dobrou povést a cest.

 

Položila jsem je na zádícka, nasadila velký ostrý nuž na srdce a vrazila ho do telícka z mé vlastní krve. Pak jsem mrtvolku zabalila a hodila do Labe."

 

V záveru dopisu se Štepánek opet dostává k tématu nejmilovanejšímu: „Nyní jsem si z obou prsu za to, že v nich nebylo dosti mléka pro to robátko, odrízla bradavice. Chci znovu zkoušeti za svuj cin nové bolesti. Znovu budu dávati jód na rány. abych se napravila."

 

Když mel Štepánek vysvetlit, proc dopis podepsal písmeny M. K., vysvetlil, že to znamená jméno Marie Kyselkové, na kterou si casto myslil a mel ji rád.

 

Vyšetrující orgány, podporované psychiatry, vyslovily pochybnost, zda osmileté údobí mezi vraždou Brožovského a smrtí Trískové znamenalo skutecnou pachatelovu odmlku.

 

Štepánek byl v podezrení, že v srpnu 1932 zavraždil behem letního pobytu na Slovensku 15 letou Marii Riganovou. Spolecné s ní mel navštívit zámek Cervený Kámen, kde se podle kastelána vzrušene zajímal o všemožné podrobnosti v místní mucírne.

 

Navecer se pohyboval zámkem sám, prý zabloudil a chtel otevrít bránu. Když se ho kastelán zeptal na dívku, Štepánek odpovedel: „Ta šla už dávno napred!" Své rozcilení kastelánovi vysvetloval dlouhým bloudením.

 

Fakt je, že od 16.10.1932 zustala Riganová nezvestná a její telo nebylo nikdy nalezeno. Neúspešne skoncila i konfrontace Štepánka se svedky vraždy ženy na vinici v pražské Tróji v léte 1932, jakož snaha prokázat roudnickému sadistovi smrt Otilie Vranské.

 

V inkriminované dobe ovšem Štepánek skutecne pobýval v Praze jako zamestnanec jednoho renomovaného zahradnictví!

 

Ve smyslu trestneprávním uznali lékari vraha jako prícetného a za své jednání plne zodpovedného. Rozsudkem Krajského soudu v Litomericích - coby soudu porotního - byl Svatoslav Štepánek odsouzen k trestu smrti provazem a 8. listopadu 1938, krátce pred svými sedmadvacátými narozeninami, popraven.

 

V Roudnici se i dnes doptáte na ctvrt Na židech a pokud narazíte na pametníka, ochotne vás doprovodí k domu císla popisného 206, s vysokou a strmou zahradou, s dosud stojícím altánem. Prý se od Štepánkových casu príliš nezmenil. „Jako deti jsme ríkaly tomuhle baráku Dum hruzy. Dlouho se sem nechtel nikdo nastehovat, nebo ho koupit."

 

Zastavil jsem se -je to holt už taková moje podivínská tradice a klasika – také na hrbitove v nedalekých Krabcicích, kde 19. kvetna 1936 pohrbili Jirinku Štastnou. Podle soudobého tisku vyšel kondukt, doprovázejÍcí bílou rakev pokrytou bílými šeríky, z evangelického kostelu v Roudnici krátce po pul tretí odpoledne. Na hrbitove samotném a v okolí se prý tísnilo pet tisíc lidi.

 

Císla na náhrobní desce jsou výmluvná. Devet let po Jirine umrel teprve 31 letý bratr Vladimír, nejdéle z rodiny - až do ríjna 1971 - žila neštastná matka Anna. Vpravde poslední Štepánková obet.

 

50. léta jsem prožil jako kluk z

 rozkulačených rodin, i matka

 se vzdávala polí pro družstvo z

 příkazu právníka národního

 výboru, který jí to nařídil pod

 hrozbou vězení. Válka mne

 zasáhla zprostředkovaně -

 odklízel jsem

 vybombardovanou parketárnu,

 kulometné náboje a přilby

 wehrmachtu, a byl jsem

 postřelen střelbou na náš dům

 z ukradené partyzánské

 flobertky z konfiskátu

 dražovického partyzána, kde

 byl předtím říšský starosta

 Bílovic. Projektil mám v hlavě

 dodnes. Naštěstí jsem přišel

 jen o oko, nezabilo mne to.

 (To není hrabalovský příběh,

 to je skutHordubal

Karel Čapekečnost.)

 

Jenže láhev se srdcem Hordubalovým se cestou rozbila a líh vytekl; a srdce Juraje Hordubala přišlo do pracovny učeného pána ve velmi špatném stavu.

 

“Co mi to sem posílají,” zlobil se učený, bělovlasý pán. “Co k tomu píšou? že zjistili bodnou ránu? Tihle venkovští doktoři,” vzdychla odborná autorita a dívala se zdálky na srdce Juraje Hordubala. “Napište: bodná rána vyloučena – otvor je příliš drobný – – je to průstřel srdečního svalu střelnou zbraní –malého kalibru – nejspíše flobertkou. A odneste to!”

 

“Tak to máme z Prahy doma,” vítal Gelnaj Biegla, když se vracel z Rybár. “Abyste věděl, Karlíčku, Hordubal nebyl proboden, ale zastřelen z flobertky. Tak.”

 

Bieglovi klesly ruce. “A co tomu říká náš doktor?”

 

“Co by říkal, zuří. Znáte ho přec, ne? A že prý trvá na svém. Inu, tak tedy flobertka. Kulička se sic nenašla, ale co dělat. Musíte hledat někoho, kdo má flobertku.”

 

Biegl praštil přílbou do kouta. “Já to tak nenechám, Gelnaji,” vyhrožoval, “já si do toho nedám od nikoho foukat! Kristepane, vždyť už to mám skoro hotovo, všechno klape, a teď tohle! Copak můžeme jít k soudu – s tímhle? Člověče, kde vezmeme nějakou flobertku?”

 

Gelnaj krčí rameny. “Vidíte, to máte z toho, že jste nenechali chudáka Hordubala zemřít v Pánu na zápal plic. Patří vám to, vám i doktorovi.”

 

Biegl vztekle dosedl na židli. “Tohle mně, Gelnaji, zkazilo celou radost. Největší radost, jakou jsem kdy měl.”

 

“No, copak?”

 

“Našel jsem dolary. Něco přes sedm set, i s pytlíkem. Byly za trámem na půdě v Rybárech.”

 

Gelnaj vyndal překvapením dýmku z úst. “No, to něco je, Karlíčku,” řekl uznale.

 

“Však to dalo hledání,” oddechl si Biegl. “Já to mám spočítáno: víte, jak dlouho jsem v Rybárech hledal? Netto čtyřicet šest hodin. Ani stýbýlko jsem nenechal nepřevráceno. Teď se může dát Štěpán se svým alibi vycpat. Co myslíte, Gelnaji: stačí to porotě? Peníze se našly, ten diamant, co Štěpán kupoval, taky není zlý, pak máte rozpory ve výpovědích a motiv jako vrata do stodoly.”

 

“Dokonce čtyři motivy,” podotýkal Gelnaj.

 

Biegl třepal rukou. “Ale kdepak! Byla to docela obyčejná, sprostá, šeredná vražda pro peníze. Já vám povím, jak to bylo. Hordubal věděl, že Manya je milenec jeho ženy, a bál se ho. Proto nosil své peníze na krku, proto Manyu zasnoubil s Hafií, proto ho nakonec vyhnal, proto se zavíral ve chlévě – Docela jasný případ, Gelnaji.”

 

Gelnaj zamyšleně mrkal. “Já zas myslím pořád na ty koně. Štěpán měl rád koně. O jiném prý nemluvil než o tom, přikoupit roviny a nic než koně pěstit. Teď zrovna se prodává kus roviny za Hordubalovými loukami. Třeba chtěl Manya na Hordubalovi, aby to koupil, a ten ne, a peníze nosil za ňadry – Já bych se, Karlíčku, nedivil, kdyby to bylo pro to.”

 

“To máte prašť jako uhoď: pro peníze. Z lásky k Polaně to jistě nebylo.”

 

“Kdopakví.”

 

“Ne. Vy jste, Gelnaji, starý četník a rozumíte dědině. Ale já jsem mladý četník a mám sakra nějaký smysl pro ženské. Díval jsem se na Polanu: je to nehezká, kostnatá tetka – a stará, Gelnaji; pravda, měla s čeledínem poměr – Já myslím, že ji to stálo hromadu peněz. Pro tu, Gelnaji, by se Hordubal nedal zabít, pro ni by Štěpán nevraždil. Ale pro peníze – to je jasné. Hordubal byl venkovský lakomec, Polana jen dědit, aby si mohla držet milence, Štěpán byl chamtivec na prachy – a máte to. Gelnaji, v tom všem nebylo tolikhle lásky.” Biegl lusknul prsty. “Špinavý případ, člověče, ale jasný.”

 

“Dobře jste si to, Biegl, seštymoval,” ocenil starý Gelnaj. “Jako pan státní. Máte to takové jednoduché –”

 

Biegl polichocen ukázal zuby.

 

“ – ale po mém, Karlíčku, by bylo ještě jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína – – narodilo by se děťátko – Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí.”

 

“Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa.”

 

Gelnaj zahloubaně pomrkává. “A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?”

 

“– – Ještě tu jehlu bych chtěl najít.”